Tobě se to říká, když vypadáš tak super! Ale co mám dělat já?

Tak tuhle větu mi do očí vmetla jedna moje kamarádka, když jsem jí říkala, jak je docela snadné seznámit se s mužem.

„To je jasný, že s tebou se bude chtít skoro každej chlap seznámit, vypadáš skvěle, super se oblíkáš, vyzařuje z tebe pohoda a sebevědomí. Prostě máš styl. Ale co mám dělat já?“

Ano, dnes o mě ostatní ženy i muži říkají, že ženskost ze mě přímo srší. Kdyby tak ale věděli, jakými komplexy a obavami jsem si od dětství až do dospělosti prošla!

Že nejsem hezká, chytrá, šikovná, že nic moc zázračnýho neumím, že si mě žádný kluk nevšimne a další ble ble ble. Jo, na snižování mé hodnoty jsem byla fakt expert.

Než jsem si uvědomila a dovolila nechat mou přirozenou ženskou krásu a dary naplno procítit a nechat vyniknout i na venek. Prostě začít sebe milovat. A s tím mi nejvíce pomohli právě muži.

Jako dítě jsem na první pohled nevypadala jako typicky rozkošná holčička a princezna.

Máma mě sice občas oblékla do sukýnky, ale nikdy mi nenechala narůst delší vlasy a nedělala culíky nebo copánky s mašličkami. Prostě to, co holčičky dělá holčičkami.

Jak já jsem ostatním holčičkám „princeznovský vzhled a oblečení“ tiše záviděla! Proč jsem se s tím nikdy své mámě nesvěřila? Nejspíš proto, že jako malé dítě jsem měla plnou důvěru ve své rodiče a věřila jsem, že cokoliv řeknou a udělají, je jen pro mé dobro a jsou si svým konáním naprosto jistí. Takový životní omyl!

Přesto jsem už jako malá sama v sobě podvědomě cítila, že jsem ta křehká holčička, která se chce načinčat, líbit se sobě a ostatním. Užívat si to, že jsem holka a že mě mají kluci ochraňovat.

Když mi bylo 5 let, ve školce jsme nacvičovali taneční vystoupení na vánoční besídku pro rodiče. Tancování mě bavilo, jakmile jsem uslyšela hudbu, tělem mě začalo projíždět příjemné chvění a okamžitě jsem se začala vrtět do rytmu.

Nutno podotknout, že jsem ze strany mámina rodu zdědila hudební antisluch, což znamená, že neumím zpívat a ani noty, přesto s nadšením kdykoliv a kdekoliv zpívám.

Naštěstí jsem měla skvělou a hodnou paní učitelku, která ve mně rozpoznala taneční vlohy a vášeň pro tanec. A k mému velkému překvapení právě mě nechala nacvičit sólo tanec s nejkrásnějším klukem z celé školky – mou platonickou láskou Markem.

Měl nádherné modré oči a černé vlasy, přesně ten snědý typ, ze kterého se vám roztřesou kolena v každém věku, a sníte o něm jen potají. Jak by se ale takový kluk mohl zamilovat právě do mě? Ještě, že ženská fantazie nezná mezí, že?

Nemohla jsem tomu uvěřit, jako že já mám s Markem tancovat sólo před všemi rodiči a dětmi??? Začala mě popadat tréma. Proč si paní učitelka vybrala právě mě a ne třeba mou krásnou kamarádku Andreu s dlouhými a blonďatými vlásky? Otázky a pochyby mnou začaly cloumat. Ostatně jako vždy.

Paní učitelka vycítila mé obavy. Před všemi mě pohladila po hlavě a řekla mi: „Lucinko, vybrala jsem srdcem právě tebe, protože ty tancuješ ze všech nejlíp a s takovou radostí si to užíváš. A když ještě tancuješ tady s Markem, tak z vás září štěstí a je radost na vás koukat.“

Po takovéto pochvale od mé oblíbené paní učitelky jsem se cítila jako hrdá a krásná princezna. Přesto jsem se ještě musela podívat na Marka, co že jako tomu řekne i on a on na mě spiklenecky mrkl, jako že teda souhlasí. A tak jsme se dali do zkoušení.

Naše vánoční taneční vystoupení nakonec proběhlo báječně, s Markem jsme od všech sklidili veliký potlesk. Mé malé sebevědomí o trošku vzrostlo, moc se mi líbilo se klanět a to, jak nám všichni tleskali. A někde vzadu a potají mi hlavou probleskla myšlenka, že by možná bylo bezva být skvělou tanečnicí a tancovat i na veřejnosti.

A třešnička na dortu na závěr taneční besídky – největší sígr školky, sebevědomý a drzý Martin, postrach všech učitelek, z ničeho nic předstoupil před mou mámu a hrdě a nahlas jí řekl: „ Paní Holečková, miluju vaší dceru a jednou si jí vezmu za ženu!“

Vyvalila jsem na Martina oči a myslela si, že z ostudy snad omdlím. Stálá jsem tam, červená jak rak a bála se podívat na mámu, co tomu jako řekne, ale zároveň jsem v sobě cítila zvláštní příjemné chvění. Že by to byl první náznak ženské hrdosti a vítězství? Radost nad tím, že se někomu tak líbím, že se nebojí postavit se a hrdě to před všemi říct.

Nejspíš to bylo poprvé, kdy se mě zmocnil ten příjemný a slastný pocit, že je skvělé být obletována a chráněna opačným pohlavím!

A že kluci jsou fajn a je dobré je mít na své straně.

Od té doby jsem začala kluky víc po očku pozorovat, jak se chovají, co říkají, jak jsou tak „jiní“, než my. A mé sympatie a obdiv k nim začaly vzrůstat.

A pak přišla škola. Moje velké trápení a jedna velká zmatenost.

Ve škole se samozřejmě začaly tvořit oddělené skupinky a partičky holek a kluků. Mě to ale netáhlo být v nějaké partě, spíš jsem cítila potřebu mít jednu věrnou kamarádku, které můžu věřit a svěřit se jí s čímkoliv. A to se mi naštěstí poštěstilo. S Veronikou jsme se staly báječnými přítelkyněmi už od 1. třídy a vydrželo nám to dodnes.

A prožívaly jsme spolu své první „velké“ platonické lásky. Bohužel jsme obě dvě byly z domova vychovány spíš k tomu, že dívka vždy čeká, až jí chlapec osloví, nikdy naopak. Taky pěkná blbost tahle výchovná metoda! Její zásluhou nespočet žen ještě dnes čeká, až jí muž osloví první a i proto jsou stále bez partnera.

Takže jsem jen z povzdálí sledovala, jak se moje platonická láska Michal, blonďák s hnědýma očima, vybavuje a směje s mými spolužačkami a se mnou ne. Hodně jsem se divila, jak je možné, že moje zamilované pohledy nevidí a necítí, jak moc se mi líbí.

Ha ha ha! To jsem si totiž jenom já naivně myslela, že ze mě láska a obdiv k němu vyzařuje a Michal to přeci jasně musí vidět. Ve skutečnosti jsem se tak styděla na něj i zpříma se podívat, že jsem na něj vždy koukla jen tak po očku, aby mě raději neviděl. A tajně doufala, že mu to „dojde“. Jedině, kdo to na mě viděl, byly samozřejmě holky. Moje tehdejší sokyně.

Jaká moje neznalost opačného pohlaví!

A tak se u mě začaly projevovat „nové obavy a strachy“ a zásluhou nich jsem v sobě vypěstovala „výbornou“ schopnost do života – jako idiot jsem se začala poměřovat s ostatními holkami a spolužačkami. A z toho jsem jasně nemohla vyjít jako vítěz.

Největšími sokyněmi pro mě byly 3 krásné holky – černovlasá Petra a blonďatá dvojčata Andrea s Katkou. Ty tři byly nerozlučné kamarádky a podle mě nejhezčí holky široko daleko. Nejenže byly krásné, ale měly v sobě takovou živočišnost, nebojácnost, volnost.

Kluci to nejspíš cítili také, proto na holky zkoušeli metodu – co se škádlívá, to se rádo mívá. A tak si z nich navenek utahovali, tahali je za vlasy a klukovsky je pošťuchovali. Ve skutečnosti se jim spolužačky líbily. Jak já jsem holkám tu pozornost kluků záviděla!

V té době bych dala nevím co za to, kdyby si mě takhle kluci všímali. Jenže nic. Připadala jsem si méněcenná, nehezká. A víte, co byl paradox? Že právě s Andreou a s Katkou jsme se později dost skamarádily a holky mi řekly, že už od základky ve mě viděly sympatickou a usměvavou krásku a byla jsem jejich vzorem.

Chápete tu ironii? Já se sama sobě nelíbila a záviděla jsem jim vzhled, chování, lepší známky a úspěch u kluků a přitom to byl pouze můj pocit, ničí jiný.

Později mi i kluci mi ve vyšším ročníku školy řekli, že jsem pro ně nebyla tak zajímavá jako právě třeba ta dvojčata, protože ze mě necítili ty „ženské signály“. Jinými slovy – Andrea s Katkou nějak přirozeně dokázaly vysílat „ženské signály a vibrace“, které kluci zachytili a vycítili a na základě nich „mužsky“ konali.

Jsem přesvědčená, že tomu dopomohla výchova jejich mámy, nádherné snědé ženy s kořeny z jihu Bulharska, ze které sál život, sebevědomí a pozitivní emoce. A ty předala svým dcerám. Naučila je přirozeně komunikovat a dotýkat se smyslů opačného pohlaví.

Oproti mé mámě, která bohužel byla tvrdě vychovávána otcem vojákem, v rodině, kde bylo minimum objetí a lásky, kde žena čekala, až jak rozhodne muž a nedokázala naplno projevit své ženské emoce jak k partnerovi, tak i bohužel mateřské k dětem.

Až v dospělosti mi došlo, že někteří lidé, jako třeba má oblíbená učitelka z mateřské školy, kamarádky, spolužačky, vedoucí na táboře, ti všichni ve mně už v té době věřili, cítili a rozpoznali moje klady a hodnoty, které mě samotné trvalo v sobě najít hodně let. Některé jsem nalezla v dospělosti a některé hledám a utvrzuji se v nich ještě dnes.

Co vám tím chci říct?

Že všechny jsme se narodily nádhernými bytostmi, holčičkami, které sem na svět přišly s vědomím a pocitem své síly, krásy a hodnoty.

A hodně záleželo, jestli naši nejbližší, naši rodiče a okolí, naše hodnotné dary rozpoznali, podporovali náš přirozený růst a vývoj, nebo nás naopak odrazovali, sráželi, měnili k obrazu svému.

Nesuďme je za to, odpusťte jim. Tehdy konali podle svých pocitů a přebraných vzorů. A vy jste byly bezbrannými dětmi a nemohly se sama rozhodovat.

Dnes už vím, že svým rodičům nemůžu nic vyčítat, oni se ke mně chovali tak, jak to oni viděli u svých rodičů a ti zase u svých, mých prarodičů.

Až dospějeme a staneme se samy matkami, tak až pak pochopíme, že stejně jako ony, tak i my se vlastně učíme, být dobrými matkami a rodiči. Přirozeně své děti sice milujeme, ale spoustu věcí jsme všichni převzali právě od našich vzorů – rodičů. Ne všechno, ale bohužel bylo správné.

Skvělá zpráva pro nás všechny je, že teď už jsme ženy dospělé a máme plnou zodpovědnost samy za sebe.

Jsme nádherné ženy, tvůrkyně svého života. Ochránkyně našeho domova. Tak už jsme se narodily.

Teď už se nevymlouvejme na „špatnou“ výchovu našich rodičů. Ani na  „špatnou“ výchovu tchýně a tchána, jak vychovali našeho partnera.

 Buďme ženami uvědomělými si své krásy, hodnoty a moci.

–       Vše je jen na našich pocitech, rozhodnutích a energiích, které ze sebe vyzařujeme.

–       Jen na nás záleží, jak se budeme každý den cítit a chovat.

–       Jen na nás záleží, jak chceme používat a vychutnávat si svoje ženské dary.

–       Jen na nás záleží, jakého partnera si vybereme, koho k sobě pustíme, s kým budeme tvořit pár a s kým založíme rodinu

Muži jsou tady na světě pro nás, aby nás milovali, podporovali a ochraňovali.

Dámy, pokud budete s mužem komunikovat správnými dotyky, tak se ve vztahu budete cítit šťastně a milovaně. Za to se fakt podepíšu!

Už několik let to každý den praktikuju a stále mě to utvrzuje v dlouholeté pravdě, že právě my, ženy, rozhodujeme o tom, jakého partnera si vybereme a k sobě přitáhneme, jak bude náš vztah vypadat, jak se k nám bude partner chovat, jestli se ve vztahu s partnerem budeme cítit šťastně a milovaně.

A svým životním příběhem, jak jsem v sobě probudila ženskou krásu, jak denně používám naše ženské dary, jak jimi komunikuju s mužem  a ovlivňuju tím jeho smysly, jak pro mě dělá, co chci a potřebuju – tím vším bych vás ráda inspirovala.

Protože jste se narodily, abyste byly šťastné a milované!

Některé z vás měly to štěstí, že už od dětství se jim dostalo spousta lásky a máma vám byla kladným příkladem, jak žít jako šťastná a sebevědomá žena, jak si hýčkat a používat své ženské dary, jak správně komunikovat s mužem, aby vás muži milovali a hýčkali.

Pokud jste to štěstí neměly, tak vám ráda budu průvodkyní na vaší cestě k šťastnému partnerskému vztahu.

Těšte se na můj nový eBook, videa a další články na blogu.

Komunikujte dotykem a budete šťastné a milované.

S láskou

Lucie

Lucie Špreňarová
Průvodkyně životem komunikací. Inspiruje ženy jak se v partnerském životě cítit šťastně a milovaně díky metodě Komunikuj Dotykem. Usměvavá žena, milující manželka a máma, expertka na komunikaci. Její úspěchy vychází z celoživotní praxe a neustálého osobního rozvoje a vzdělávání. Vše, co ženám předává, zároveň aplikuje ve svém trvajícím šťastném partnerském vztahu už 20. rokem. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.